Vznik a vývoj králíka Zaječího

Dr. Ing. Václav Kálal, publikováno v časopise Chovatel č. 3/1966, str. 51-52:

Zaječí králík má stejný genotyp, jako králík divoce zbarvený, k němuž se připojuje gen pro ohnivost »y«, jehož působením je v srsti rozmnožen ohnivě hnědý pigment. Zbarvení srsti má 3 základní odstíny: liškově červený (liščí), ohnivě hnědý a tmavě mahagonový (pálený) [poznámka: k tomu nyní srov. poznámky k aktuálnímu stavu v rubrice Standard]. Každý tento odstín je jinak vybarven pod břichem: u liškově červeného je břicho bílé, u ohnivě hnědého krémově žluté a u páleného tříslové. Červená srst je promíšena černými, delšími a tužšími chlupy, které vyčnívají nad chlupy červenavé a vytvářejí vlnkovité stínování (ticking). Tvarem těla se podobá polnímu zajíci. Všechno to, co u něho vytváří dojem zavalitosti, je vadou (zavalitý trup, lalok, krátké silné běhy, objemné břicho).

Zaječí králík je produktem anglických králíkářů ze 70. let min. století. Tehdy se dovážely z belgického přístavu Ostende do Anglie statisíce živých jatečných králíků. Byli to převážně šedí a zaječití velcí králíci, předchůdci dnešních belgických obrů. Mezi nimi se objevovali ojediněle králíci s červenou barvou srsti, tj. s rozmnoženým ohnivě hnědým pigmentem. Těchto červenavých belgických obrů králíků, kteří připomínali zbarvením polního zajíce, všimli si někteří angličtí králíkáři v přístavu Grimsby, zvláště velkoobchodních s rybami John Noble, vybírali je k chovu a nazývali je belgickými zajíci (Belgian hare), kteří již v roce 1874 byli považováni za samostatné plemeno.

Původní zaječí králík dostal své pojmenování od zbarvení. Svými tělesnými tvary však zdaleka se nepodobal zajíci. Byl příliš těžký a zavalitý. Teprve průběhem dalších 20 let se anglickým králíkářům podařilo, že jejich »Belgian hare« se podobal polnímu zajíci nejen barvou srsti a jejím stínováním (ticking), ale i tělesnými tvary: štíhlostí těla, délkou končetin, výrazem očí a držením těla. Toho bylo dosaženo nejen plemenným výběrem a pokrevní plemenitbou, ale i záměrnou úpravou všech životních podmínek. Králíci chováni v prostorných klecích s přepážkami pro skákání, u králic ponecháván plný počet mláďat (7-10), krmeno jen suchou pící, ovšem, lněným semenem s přídavkem mrkve, bez brambor, šrotu a otrub.

Na přelomu 19. a 20. století byli zaječí králíci předním sportovním plemenem králíků v Anglii. V tuto dobu také byl jejich import z Anglie do všech zemí světa na svém vrcholu. Byli to zvláště Američané, kteří kolem roku 1900 vykoupili za dosud neslýchané ceny tisíce zaječích králíků, zvláště potomstvo vynikajících samců, kterým byla dávána jména jako »Červená liška«, »Zlatá liška«, »Létající liška« apod. Již tato jména ukazují na tehdejší zbarvení zaječích králíků. V této době také dovezl zaječí králíky do Německa dr. Poppe, vydavatel a redaktor časopisu »Der Kaninchenzüchter« v Lipsku, který potom o jejich chovu hodně psal.

Nejstarší zprávu o chovu zaječího králíka v českých zemích nalezl jsem v časopisu »Králíkář«, kde v roce 1902 jej nabízel k prodeji Vincenc Štěpánek v Doupkově u Chotěboře. Nabízel »zaječí králíky, vzácné, husté srsti, růžového masa s chutí polního zajíce, velmi otužilé a plodné, z rodičů od Penforda z Anglie importovaných, 9 kg těžkých, párek osminedělních za 15 Kč« Požadovaná cena osminedělního páru mláďat byla velmi vysoká. V této době stál pár stejně starých mláďat stříbřitých králíků 2 K, belgických obrů 4-6 K. Tvrzení J. Kálala, že k nám byl zaječí králík dovezen v roce 1905, nutno tedy opravit. Údaj Doubkův o váze zaječích králíků byl jistě přehnaný. To už byl běžný zjev tenkrát, který dodnes nevymizel.

Chov zaječího králíka nenalezl u nás vhodnou půdu. Jednak proto, že k nám se dostávali podprůměrní jedinci tohoto plemene, kteří ještě byli v typu původních zaječích králíků ze 70. let min. století. Naši králíkáři o něm říkali, že je to jen »lehčí ráz belgického obra« nebo dokonce »zakrslý připálený BO«. Na většině českých výstav králíků až do roku 1914 byli zaječí králíci vystavováni jen v několika exemplářích nebo chyběli vůbec. Ještě v roce 1911 význačný moravský králíkář A.M. Výmola, v referátu o prohlídce jatečné velkokrálíkárny v Alt Erlaa píše: »Poprvé jsem zde viděl tzv. zaječí králíky, vlastně BO s delšíma nohama a připálenější barvy.« Vážní zájemci o chov zaječích králíků u nás byli znechucováni i reklamou, která vydávala zaječí králíky za bájné »leporidy«. J.V. Kálal v roce 1909 o tom píše: »Zaječí králík dosáhl u nás dosud malého rozšíření, ježto nevyniká nikterak vzácnějšími vlastnostmi nad jiné druhy králíků střední velikosti. Reklama, mající za účel vytlouci z této novinky co největší zisk, velice zaječitého králíka chválí, tvrdíc o něm, že je vlastně toužebně všemi začátečníky vyhledávaným –leporidem-, míšencem králíka a polního zajíce.« Francouzský název zaječího králíka (Lapin leporide belgique) v tom ovšem ztvrzoval.

Zatímco v Anglii v londýnském křišťálovém paláci od roku 1895 téměř až do první světové války, vždy na podzimní výstavě králíků, angličtí králíkářští sportovci (fanciers) dominovali se svými zaječími králíky a jejich nadšení zachvacovalo i králíkáře německé, čeští králíkáři, až na několik výjimek, nenašli zalíbení zprvu v »zakrslém belgickém obru«, později ve »vyčouhlém a šlachovitém králíku«, který, i když měl už líbivou srst, dával málo masa. Konečně také, i ty nejlepší produkty zahraničních králíkářů, konsolidované pomocí nejužších forem příbuzenské plemenitby, se v rukou našich králíkářů při jejich nezbytné »obnově krve« rychle rozpadaly a transformovaly. Naší králíkářské praxi až do převratných let (1920) chyběla plemenářská teorie, znalost nauky o dědičnosti, která podle Kříženeckého je nejpraktičtější věcí pro chovatele. Čím širší a hlubší jsou poznatky plemenářské teorie, tím lepší výsledky má chovatelská praxe, umí-li jich dobře upotřebit.

A v chovu zaječích králíků se ukázalo, že čeští králíkáři dovedou správně aplikovat poznatky plemenářské teorie. V době mezi první a druhou světovou válkou, kdy plemenářská teorie stále šířeji a hlouběji ovlivňovala a zúrodňovala králíkářskou praxi, nastal i rozmach chovu zaječích králíků u nás, a to jak v počtu chovaných králíků, tak zvlášť v jejich kvalitě. V roce 1941 byl zaječí králík v pořadí registrovaných a tetovaných čistokrevných králíků na 7. místě a počtem předhonil i králíka vídeňského bílého modrookého, havanského, českého strakáče i francouzského stříbřitého. V Itálii byl v téže době zařazen mezi tzv. hospodářská plemena, protože kloboučnický průmysl má eminentní zájem na jeho srsti k výrobě plsti.